I am born

PŘICHÁZÍM NA SVĚT
Je Škaredá středa, 7. dubna 1971, jen několik dní před Velikonoční nedělí. Krátce před třetí hodinou odpolední na dublinskou nemocnici Rotunda lehce sněží. Moje matka, která mě poprvé drží v náručí, sleduje, jak sněhové vločky jen tak tak stihnou pohladit okenní parapet, než se během několika málo vteřin rozplynou. Na hlavě mám čupřinu hustých černých kudrlinek a matka si mě podezřívavě prohlíží a přemítá, jestli jí dali to správné dítě.
Mezitím babi Byrneová doma vysvětluje, proč se dnešnímu dni začalo říkat “Škaredá středa”. Nahlas předčítá příběh o Jidášovi Iškariotském, který před tisíci lety v Getsemanské zahradě zradil Ježíše.

“Přistoupil přímo k Ježíšovi a láskyplně ho políbil na tvář. V ten okamžik se Krista Spasitele zmocnili chrámoví vojáci, aby ho záhy předali Pilátovi Pontskému. Ježíš jen několik hodin předtím naléhavě prosil Boha, aby ho ušetřil ukřižování, ke kterému mělo dojít za dva dny. A vypráví se, že se mu zjevil anděl, aby ho utěšil”.

(Přitom byl za pár dní v poho, když vstal z mrtvých, takže všechno to starání bylo zbytečný).

Velikonoce jsou v naší rodině velká věc, protože se každý rozhoduje, čeho se v postní době vzdá. Chlastu, čokolády nebo klení. Už zbývají jen čtyři dny. O Velikonoční neděli přestane být čokoláda Cadbury’s zakázaným ovocem, hospody protáhnou zavíračku a můj otec na
otázku kolegů na dublinském letišti, jestli je to kluk, nebo dítě*, hrdě zvolá: “Mám po čertech krásnou dceru, vole!“. Babi Byrneová je stále v kuchyni a vypráví své nejmladší dceři Hannah příběh o muži, který zemřel za naše hříchy. Konvice píská, vroucí voda už je připravena vdechnout život dokonalému šálku čaje, zatímco obě sedí a nervózně čekají na zprávu o Phyllisině druhém dítěti. Hannah bude moje oblíbená teta, ta hodná, vůbec ne přísná jako moje matka. Koupí mi první džíny a nechá mě inhalovat helium z balonku. Dovolí mi zůstat vzhůru dlouho do noci a v šestnácti letech propašovat do láhve koly panáka vodky. “Doufám, že to bude holčička,” přeje si teta Hannah kvůli mé matce. Ta plánuje mít jen dvě děti a doma už je neposedný klučina, který zatím nemá ani potuchy, že se chystám vtrhnout do té jeho jedináčkovské idylky.

“Nezáleží na tom, co to bude, hlavně ať je to zdravé.” Babi Byrneová je mírotvůrce a vždy najde způsob, jak uhasit spory už v zárodku. Je matkou šesti chlapců a tří dívek, jejichž jména si pořád plete. Má už dvacet jedna vnoučat a já budu mít číslo dvacet dva. Jsem matčina první a jediná dcera, otcova pýcha a radost, jeho malá holčička – už si dokáže představit šaty, ve kterých se budu vdávat a vnoučata, která za třicet let zplodím. Ale já se nikdy tím jejich vytouženým dokonalým dítětem nestanu. Má nečekaná homosexualita se v jejich očích stane zradou rodiny i katolické církve. Ale ještě předtím stihnu zbožně milovat Panenku Marii, hrát na varhany při mši a líbat se za kostelem s klukama. Svojí lehkovážností a prostořekostí budu bavit celé okolí. Budu se potýkat s duševními problémy a i na mém rozkošně nepatřičném chování se s přibývajícím věkem nic nezmění.

Rodiče mě nakonec vezmou na milost a budou mě a mé milenky a mé excentrické způsoby láskyplně zvládat. Můj otec zemře příliš brzy na to, aby viděl, že z toho všeho úspěšně dostanu a jsem šťastná. Příliš brzy umře i babička Byrneová a teta Hannah. Nespočet přátel zemře vlastní rukou právě z důvodů, o kterých mám tu čest psát. A já o tom BUDU psát! A moje matka na mě bude pyšná! A já bych si moc přála, aby byl můj táta naživu a byl na mě taky pyšný. Ze všeho nejvíc se budu divit, proč jsem s tím psaním takovou dobu otálela!

*Je to kluk nebo dítě? Klasický příklad irského humoru, rčení,které se v minulosti používalo. Pokud si ho vygooglujete, zjistíte, že “pokud má muž tu smůlu a stane se otcem “dítěte”, zahanbeně skloní hlavu a se správnou mírou pokory vstane a koupí pivo pro všechny přítomné”. Zdá se mi to trochu přitažené za vlasy – konec konců můj otec stejně nikdy pivo nepil!

I AM BORN

It is Spy Wednesday, on the 7th of April 1971, just a few days before Easter Sunday. A light snow has fallen just before 3 o’clock outside the Rotunda Hospital in Dublin. My mother, holding me for the first time, watches as the snowflakes caress the window-sill before dissipating within seconds. I have a full head of jet-black curls, and my mother wonders if they’ve given her the right child. 

At home, Nana Byrne is explaining the meaning of the day, and how it got to be called ‘Spy Wednesday’.  She’s reading aloud the tale of Judas Iscariot, who had betrayed Jesus in the Garden of Gethsemane thousands of years before. 

“He walked right up to Jesus, and kissed him lovingly on the cheek. Within minutes, Christ the Saviour was seized by the temple soldiers who promptly handed him over to Pontius Pilate. Jesus was pleading with God just hours earlier, hoping to avoid his imminent crucifixion in two days’ time, and it is told that an Angel appeared to comfort him”.  

(He was grand after a few days, when he rose again, so all that worrying was for nothing).

Every Easter is a big deal in our family as everyone decides what to give up for lent. Booze, chocolate, or cursing. In four more days on Easter Sunday, Cadbury’s will become a righteous institution again, the pubs will open earlier and close later, and my father when asked by his colleagues at Dublin airport whether it’s a boy or a child*, will proudly exclaim ‘I have a beautiful fucking daughter’. 

Nana Byrne is still in the kitchen with her youngest daughter Hannah, who’s been listening to her stories about the man who died for our sins. The kettle is whistling, the water now ready to give life to the perfect cup of tea, as the two sit nervously awaiting the news of Phyllis’ second child. Hannah will be my favourite aunty, the soft one, not at all strict like my mother. She’ll buy me my first pair of jeans and let me inhale helium from a balloon. She’ll let me stay up late and pour a sneaky shot of vodka into my coke bottle when I’m 16.

“A girl, I hope”, my aunty Hannah is wishing, for my mother’s sake.  They only want two children, and there is already a bouncing boy at home, oblivious to the fact that I am about to invade his precious world of being an only child.

Then I’ll delight passers-by with my frivolity and love of life.

“It doesn’t matter what it is, as long as everyone is healthy.” Nana Byrne is a peacemaker and always finds a way to keep things balanced. She is the mother to six boys and three girls, and always forgets their names. She already has twenty one grandchildren and I am to be number 22. 

I am my mother’s first and only daughter, my father’s pride and joy – he can already picture my wedding gown and the grand-children I’ll produce in thirty years. But I will not be their perfect version of a child. I will betray my family and the Catholic church**, in an unexpected bout of homosexuality. But before that, I’ll grow up to love Holy Mary, and play the organ at mass, and kiss boys behind the old tin church. Then I’ll delight passers-by with my frivolity and love of life. I’ll suffer through mental health and be delightfully inappropriate as I age. My parents will change their minds and pour their love all over me and my lovers and my silly ways. My father will die before he gets to see that I’ll pull through. Nana Byrne will die too, and Aunty Hannah, far too soon. And countless friends will die by suicide for the very reasons I am so privileged to write about. And I WILL write about it. And my mother will be proud. And I’ll wish my dad was alive to be proud too. And I will wonder why I waited so long. 

*Is it a boy or a child?  This is a classic Irishism that was used many years ago. If you look it up, you’ll discover that ‘if the unfortunate father had parented a ‘child’, he will hang his head in just the right amount of shame before going on to buy a pint for all present’.  I’d say that was a stretch – my dad didn’t drink beer anyway!